NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Situace, kterou jsem zažil na strahovském koncertě chicagských MINSK a FLOOR ze slunného Miami, byla vlastně velmi zvláštní. Na Strahov jsem přijížděl s naposlouchanou novou deskou „The Crash And The Draw“ od MINSK a s celkem mělkým povědomím o poslední desce FLOOR. Samozřejmě natěšený hlavně na nový materiál od MINSK. Do Plzně jsem odjížděl zklamaný z koncertu mých favoritů a s jasnou představou, že jakmile přijedu, musím si ihned pustit „Olbation“ od FLOOR. A jak se to stalo?
Když scházím po schodech do podzemí sedmé koleje na Strahově, FLOOR už hrají. Dvě kytary, bicí. Stonerové riffy ohlodané na kost. Kytary se často schází a unisono staví zbustrovanou zeď. Ta jednoduchost a síla je odzbrojující. Jediné, co mě na tom celém sere, je jalový vokál Stevea Brookse, který jde tolerovat ze studia, ale živě zní minimálně úsměvně.
Oba kytaristé na prknech Sedmičky vypadají, jakoby se nudili. V tom fuckerství ale spočívá kouzlo. Nikomu tu nic nedokazují. Nemusí. Prostě jen přijeli zahrát pár riffů, které se táhnou a lepí stejně jako lesní med. Tady je máte a dělejte si s nimi, co chcete. Žádná křeč a zbytečné pózování. FLOOR tohle dokáží předat naprosto civilně a přitom sebevědomě. V několika minutách zjišťuji, že se kolébám v těch kytarových vlnách a užívám si, jak mě jejich hranatější riffy drtí a noisovější pasáže topí ve špinavé vazelíně. Zpěv nevnímám a FLOOR mě k tomu nijak nenutí.
Následují sludge-doomoví rozervanci z MINSK. Kůň ze stáje Relapse má z počátku nějaké problémy se zvukem a zdá se mi, že je nevyřešil ani v prvních dvou třetinách setu. A tom je kámen úrazu. Chodím po Sedmičce sem a tam, dopředu i dozadu. Hledám si místo, kde je možné si koncert vychutnat. Občas přitom kontroluji zvukařský stolec, u kterého je Kuře. Sákra. Tato zvukařská legenda přeci přešlapy nemívá. Zkouším to se špunty do uší i bez nich a výsledek je stále stejný. Nečitelné kytary, slité nekonkrétní kopáky po většinu koncertu. Zbytečně vytažené zpěvy, které vyznívají ve svém důsledku ještě tragičtěji, než u FLOOR.
Silové vokály s čistými zpěvy, kytary, bicí. Všechno vyznívá nějak jinak, než z alba. Takhle to přece být nemá. Mrazivá atmosféra, kterou dýchá nové album, tu prostě není. Nevím, zdali za to může zvuk, mé uši nebo něco zcela jiného. Připadám si v tu chvíli jako nevděčný vyvrhel, protože většina ostatních návštěvníků si MINSK užívá. Tak nevím. Možná byla chyba jen na mém přijímači.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.